Lékem na řešení globální nerovnosti jsou otevřené hranice států

Marek Hudík

Ekonom

Více než miliarda lidí na celém světě musí vyžít s jedním dolarem na den. Tito lidé trpí proto, že měli tu smůlu a narodili se v nesprávné zemi. Existuje jednoduchý způsob jak utrpení těchto lidí významně zmírnit či dokonce odstranit: stačí, aby rozvinuté země více otevřely své hranice imigrantům. K tomu se však tyto země zatím příliš nemají a svoji imigraci významně omezují.

Tato jejich politika je nejen nemorální ale i ekonomicky neefektivní.

Otevření hranic s sebou totiž nese obrovské výnosy: dle odhadů ekonomů by vlivem otevření hranic světové HDP  jednorázově vzrostlo o 50-150 %. Ano, čtete dobře, světové HDP by se mohlo zvýšit až dvaapůlkrát! Vysvětlení tak značného nárůstu produktu je prosté: na světě je mnoho schopných lidí, kteří v současnosti nemohou plně využít svých dovedností, protože jim v tom brání imigrační politiky rozvinutých zemí.

Odpůrci imigrace se obávají, že výnosy z migrace by plynuly pouze imigrantům a nikoli lidem v hostitelských zemích. Zejména argumentují, že by zvýšení počtu imigrantů vedlo k významnému poklesu mezd, zejména u pracovníků s nízkou kvalifikací. Je pravda, že zvýšení počtu imigrantů skutečně vede ke snížení mezd.

Stejný efekt však má i zvýšení porodnosti nebo zvýšení participace lidí na trhu práce. Málokdo ale volá kvůli zachování vyšších mezd po omezení porodnosti. Stejně tak není příliš běžné z obavy před poklesem mezd argumentovat, aby méně lidí chodilo do práce a raději zůstalo doma. Navíc očekávaný nárůst HDP spojený s otevřením hranic je tak velký, že by z něj i přes pokles některých mezd mohl těžit opravdu každý.

Obavy jsou též spojeny s tím, že imigranti se v hostitelské zemi neasimilují, což by mohlo vést k třenicím mezi imigranty a ostatními obyvateli hostitelského státu. Konečně zde lze poukázat na zkušenosti z Francie či Německa. Tento problém je závažnější v Evropě než třeba ve Spojených státech, které jsou kulturně různorodější.

Americká kultura je hůře definovatelná než třeba francouzská. Bryan Caplan, profesor ekonomie na George Mason University, argumentuje, že problém s asimilací v Evropě může být důsledkem přebujelého státu blahobytu, který umožňuje imigrantům žít v hostitelské zemi po dlouhou dobu, aniž by měli zaměstnání. Pracovní prostředí je přitom důležitým místem, kde asimilace probíhá, neboť imigranti jsou zde v kontaktu s ostatními obyvateli hostitelského státu. Pokud imigranti zůstávají bez práce, nic jim nebrání žít v uzavřených komunitách bez kontaktu s ostatními.

Možným řešením by bylo omezení státu blahobytu; co když se však občané bohatých zemí nechtějí státu blahobytu vzdát? Zůstává omezení imigrace jediným řešením? Rozhodně nikoli – existují různé způsoby jak umožnit migraci a zároveň omezit problém s asimilací imigrantů.

Například Glen Weyl a Eric Posner z Chicagské univerzity navrhují, abychom se inspirovali zeměmi jako Katar a o asimilaci imigrantů vůbec neusilovali. Katarské obyvatelstvo sestává z přibližně 85 % imigrantů, kteří zde vydělávají pětkrát více, než by byli schopni vydělat ve své rodné zemi. Cena, kterou tito imigranti za vyšší ekonomický blahobyt platí, jsou omezená politická a občanská práva a mizivé vyhlídky na získání povolení k trvalému pobytu či dokonce občanství. Jakkoli se někomu může tento kompromis nepozdávat, faktem je, že Katar svou imigrační politikou přispívá ke snížení globální nerovnosti výrazněji, než jiné rozvinuté země.

Dobrou zprávou je, že někteří politici si začínají výnosy z otevření hranic uvědomovat. Americký prezident Barack Obama přišel s plánem, který mimo jiné počítá se zvýšením počtu imigrantů o 150-250 tisíc. Zároveň hodlá uchránit téměř 5 milionů ilegálních imigrantů již žijících v USA před vyhoštěním. Nezbývá než doufat, že racionální imigrační politika se časem prosadí nejen v USA, ale i v Evropě. Mnoha lidem na celém světě by to pomohlo.

Tweet about this on Twitter Vytisknout

Události dne